Text a významové pole

Motto:
Od šedesátých let jsme „v pasti“ textů.

I.
Polovina dvacátého století by se dala charakterizovat jako doba, kdy byla evropská kultura doslova fascinována textem, konceptem, vším, co souvisí s řečí jako nástrojem síly i slabosti, nástrojem, který může být zbraní i hračkou. Tato doba odezněla, ale zůstala tu s námi jakási společenská mantra, které více či méně podléháme všichni; nepíšeme už dopisy, úvahy, komentáře, ale… texty. Nemluvíme již, neargumentujeme, ale „hrajeme řečové hry“. Jako bychom ztratili samozřejmost toho, co má význam, jako bychom sami přijali svoji bezvýznamnost, ve které můžeme být chvíli tím a chvíli oním v imaginativním ne-světě. Jakási „zasvěcenecká“ řeč, před kterou máme „respekt“, je řeč „odborníků“, především těch, kteří se podílí na té či oné „masové hře“, ve které se hraje o to, že argumenty jsou už dávno nahrazeny statistikou a výsledky se získávají podle zadání. Je to celé k nežití, protože řeč by především měla být prostředím, které kromě odstupu umožňuje také blízkost. Jenže pro mnohé už je blízkost jen malou vzdáleností, nerozumí tomu, oč v blízkosti jde.

Ale občas pocítíme, že je třeba se vrátit k řeči, která je víc, než jen materií textů a nositelem informace na straně jedné, a manipulativním prostředím a nástrojem ideologií na straně druhé. To, co zde a na následujících stránkách píšu (pro některé pouze „tyto texty“!), je pokusem o to, vykročit z dobového zatížení a chopit se příležitostí ke vhledu do významového pole, které je pro nás „blízké“ a v některých aspektech důvěrně známé. Pole, které vždy už nějak dědíme, vždy již je nějak rozvrženo, ale zároveň se proměňuje, nepostojí. To, co se děje, se děje zčásti nezávisle na nás, ale také skrze to, jak myslíme, jednáme, jak se díváme a co si vybíráme. A nikdy nevíme, do jaké míry se na dění podílíme tím, že jednáme nebo nejednáme, že se rozhodujeme, že někdy mlčíme, ale jindy mluvíme tak, abychom mohli žít v blízkosti, důvěře a porozumění, abychom se mohli vymezit, odmítli manipulaci, odmítli hrát hry, které jsou nám „proti srsti“.

II.
Chci ukázat, jak chudá a nesprávná je naše představa o tom, co znamená, že „člověk je tvor řeči“. Ano, v jistém smyslu je člověk tvorem řeči, ale rozhodně ne té chudé, redukované řeči, která je nám předváděna jako řeč světa, který jen „funguje“, řeč dnešní „racionality“. Ta se zabývá jen dosahováním cílů, nedosahuje k přemýšlení o významech.

Ano, člověk se vztahuje ke světu v mnohém skrze texty. V mnohém se už bez textů nedovede ve světě orientovat, nedovede být s druhými. Chci ale tohle zdánlivě jednoduché konstatování ukázat plastičtěji. Chci ukázat, že klíčem k porozumění souvislostem života nejsou statické struktury, ani rozvržené manipulace her, že až příliš přeceňujeme vše, co „platí“ jako formalizované souvislosti příčin a následků atd. Svět se především děje a my se tohoto dění fyzicky účastníme, na povahu tohoto dění se můžeme ptát, a hlavně, povahu tohoto dění ovlivňujeme čímkoli, co děláme, a také tím, co neděláme, tím, jak myslíme, mluvíme. Proto se pokusím mimo jiné ukázat i naše ne-rozumění, ukázat také naše ne-čtení, ne-poslouchání mluvené řeči. Vždyť mluvíme a posloucháme dávno dřív, než se naučíme číst a psát.
Budu se odkazovat na významové pole, které může člověk „obývat“ tím, jak se snaží rozumět, jak se snaží ptát, jak srovnává, rozvažuje, ale také jak naslouchá tomu, co se mu v řeči nabízí nikoli jako argument nebo informace, ale především jako vhled, který otevírá porozumění souvislostem.
Naše myšlení se „děje“, a pokud říkáme, že „náš mozek funguje“, postihujeme tím jen část tohoto dění; nepochopení celku pak má v mnoha ohledech za následek znehodnocení celku, protože se nejsme schopni vztáhnout k tomu, co je podstatné a my to nevidíme, míjíme.

III.
Snaha porozumět dění tak, abychom mu byli „právi“, většinou naráží na naše vlastní „zvyky“ – nikdo nemůže vybřednout z bažiny jako Baron Prášil, tak, že se bude zvedat za vlastní cop. Když tedy budu hovořit o „významovém poli“, měli bychom si cíleně vyloučit, že se k významovému poli budeme vztahovat jako k nějakému hernímu plánu, šachovnici, jako k racionálně uchopitelné struktuře. Pokud tento krok (toto vyloučení předmětnosti z významového pole) neuděláme, jen bychom zaměnili a mírně poopravili starý model, ve kterém se vztahujeme k textu jako jeho autoři nebo jako jeho čtenáři. Ve významovém poli „jsme“, pohybujeme se v něm a pracujeme v něm na tom, abychom se tak či onak orientovali, radujeme se v něm a také se v něm trápíme. Někdy z něj také chceme utéct, ale dávejme si dobrý pozor, abychom se ho drželi v tom, v čem je životodárné: už vždy, kam naše vzpomínky sahají, jsme ho měli.

Nemá-li člověk resignovat, může o tom či onom přemýšlet, může přemýšlet o tom, co to nebo ono znamená, proč žijeme ve světě tak, že se jen obtížně vymaňujeme, vybředáme z toho, do čeho jsme zapadli, v čem jsme „uvízli“. Proč zrovna já a proč takhle a ne jinak? Někdy „jdou“ věci tak, že jsme si jisti samozřejmostí a souhrou, která ve světě vládne. A jindy? Všechno drhne, nic se nedaří: máme „pech“. To je podvojná tvář dění, ve kterém se stále otevírá otázka po významu a smyslu. Chci ukázat významové pole a to, jak se otevírá ve vhledech a jak na něj zapomínáme a hledáme si vlastní projekce smyslu, abychom znovu a znovu selhali a pokorně se vrátili tam, kde můžeme „čerpat“ z porozumění tomu, co nás přesahuje.

IV.
A to se netýká jen těch, kdo „mudrují“, filosofují; dle mne se to týká každého. Klíčové je, jak vůbec chápat dění, ve kterém se snažíme o promýšlení toho, co se nás týká. Otázka: „K čemu je to dobré?“ vůbec není hloupá a zbytečná. Rozhodně to vše, co se nás týká, nemůže být samoúčelné. Dění nás nemusí zajímat, protože každý může (i bez cílené otázky: „Co se to děje a jak se mě to týká?“) intuitivně v dění jednat tak, že se to má hlavu a patu, že se to jeví jako smysluplné. Můžeme jít po cestě, aniž bychom si ji předem nastudovali, aniž bychom ji předem do detailu znali – a nezabloudit. Můžeme jít jen s obecnou představou o cíli cesty a být překvapeni – právě tím, v jakém světle, v jaké situaci se neurčitě chápaný cíl z počátku naší cesty „vyvrbí“, kam skutečně dojdeme. Nechceme být jen „otroky dění“, máme svoje plány, představy, sny. Naše snaha porozumět dění na druhé straně neznamená, že bychom měli chtít „dostat dění pod kontrolu“ do té míry, aby nás samé dění nepřekvapovalo, abychom se mohli vyhnout situacím, ve kterých bychom se cítili „zaskočeni“.

Významové pole je pole důvěry a otevřených otázek, které si žádají, abychom hledali odpověď. Nejde o „správné otázky“, u kterých by nám někdo „chytřejší“ nadiktoval ty „správné odpovědi“. Jde o tázání se, takové tázání, které je naším vlastním pro-mýšlením, pře-mýšlením. Kdykoli něco vstoupí do našeho významového pole, vstupuje to tam s požadavkem, abychom pře-mysleli vše, co jsme doposud „mysleli“ (ale třeba už dávno zapomněli, proč jsme právě tohle promýšleli, pře-mysleli). Právě v tom nám významové pole, ve kterém žijeme, poskytuje oporu: je nám důvěrně známé, neztrácíme se v něm a znovu a znovu ho pře-mýšlíme, když se děje to, co je neočekávané, nové, jak prožíváme aktualitu v tom jejím aspektu, ve kterém je ze své povahy nová, před-stavená před nás. I my do významového pole vstupujeme tak, že se sami „představujeme“, ukazujeme se jako identické osoby, máme svoji historii a svoje cíle, které ale v rámci dění (běhu našeho identického a odpovědného života) dochází k mnoha re-formacím a re-formulacím.

V.
O tomto významovém poli jsem již odedávna mluvil se svými blízkými i s těmi, se kterými jsem se seznámil a sblížil právě proto, že jsem jim nabídl, aby se se mnou podíleli na dobrodružstvích, které člověka čekají, když se začne cíleně zabývat tím, aby ze svého významového pole odbourával to, co mu není „vlastní“, to, co jsou jen relikty tvrzení a zdánlivě nezvratných „pravd“, které do naší mysli vryla škola, knihy, které jsme přečetli a od kterých jsme si nebyli schopni vytvořit dostatečný odstup atd.

„Naučte se čistit svoje významové pole, naučte se čistit významová pole jednotlivých slov,“ říkal jsem v mnoha různých formách. Sám jsem používal slovo „text“, ale ne tak, že bych směřoval k idolatrii textů: text má smysl, pokud jeho čtenář pocítí, že mu odkrývá nějaké nové souvislosti v jeho vlastním významovém poli. Toto pole má svoji orientaci – a ta se může „měnit“, ale ne tak, že by se tím vnitřní jednota významového pole oslabovala, stávala se proto relativistickou, beztvarou, opotřebovanou. Naopak – každým naším pře-mýšlením se jednota významového pole, ve kterém se můžeme pohybovat, zjemňuje a daleko výstižněji umožňuje vykreslovat ty nuance v porozumění světu a dění, které se nás nejvíce týkají. Vždyť svět se děje a smysl toho, s čím se setkáváme a čím se zabýváme, se stále víc odkrývá – ano, mnoho ze „sloupů“, na kterých jsme kdysi stavěli, se ukáže jako kulisy, ale i když se to či ono postupně demaskuje do své skutečné podoby, není to žádná tragédie – jak se prohlubuje významové pole našeho myšlení, ukazuje se, že vše to, čím jsme procházeli, ať již jakkoli naivně, souvisí neodmyslitelně s naším životem.

VI.
Autorský text je v optimálním případě odkazem k významovému poli, které je otevřeno čtenáři: jistě, čtenář musí znát něco z toho, o čem text „píše“ (to je přesnější než napsat „co je v textu napsáno“). Text je tvořen slovy, ale odkazuje k významům. Někdo si myslí, že ten, kdo píše o světě, by měl budovat strukturu racionálních tvrzení, které jsou z logického hlediska nesporně související v tomto a jedině tomto smyslu, a čtenář pak porozumí tomu, „jak to je“. Podle mne je to použitelné pouze jako zcela okrajový postup řeči, kterým se nemusíme zabývat, lhostejno, zdali jde o nějakou subtilní analýzu nějakého filosofa rozebírajícího význam nějakého pojmu, nebo návod na zprovoznění kuchyňského robota. Text je tvořen slovy, jistě, ale primárně nejde o to řadit slova do formálně správných struktur výrokové logiky. Text odkazuje k významům, i ten logikův – postačí, když se skrze to, co čte, čtenáři otevře prostor pro promýšlení vlastního významového pole, ve kterém přemýšlí. Text je vždy postaven na tvrzeních, která by měla odkazovat jedním směrem – a tento směr (význam textu) by měl skrze text prosvítat jako červená nit: čtenář by měl alespoň občas (když ho text nejdříve překvapí a jistým způsobem „vykolejí“) vědět, nebo alespoň polo-intuitivně cítit, proč ten, kdo píše, píše právě toto! Čtenář při čtení „rozumí“ právě tehdy, když se sice občas v textu „ztrácí“, ale neztratí se v něm úplně. Právě v tomto „nedokončeném rozumění“, které ve skutečnosti není nějakou „reflexí textu“, čtenář pře-mýšlí to „čtené“ do vlastního významového pole, do vlastního „obrazu světa“, jak by řekli mnozí.
(významně zkráceno)